„Tam, kde vnitřní smích rozpouští počátky a konce, občas zahlédneme podstatu. Učiň vše pro to, aby ses mohl smát vnitřním smíchem a ostatní přijde..., píše“ Karel Vachek v roku 1988.
Výstava je poctou tvorbě výjimečné osobnosti Karla Vachka. Hlavní linku tvoří filmové obrazy, fotografie, ale i malby, koláže a akvarely. Obrazové toky úvah, přežitků, setkání a cest Vachek řetězí do nových významových rovin.
Výstava je součástí Měsíce fotografie 2021.
Kurátorka: Pavlína Vogelová
Karel Vachek (4. 8. 1940-21. 12. 2020) byl originální, svéhlavý i kontroverzní režisér-dokumentarista, pedagog, filozof, myslitel, básník a výtvarník. V letech 1958 až 1963 studoval režii hraného filmu na pražské FAMU pod vedením Elmara Klose. Absolvoval filmem Moravská Hellas (1963), jež byl záhy po svém uvedení tehdejším prezidentem Antonínem Novotným zakázán. Do distribuce byl uvolněn až v roce 1968. V roce 1968 Vachek natočil svůj zcela zásadní film o prezidentských volbách Spřízněni volbou (1968). Snímek získal hlavní cenu na Mezinárodním filmovém festivalu dokumentárních filmů v Karlových Varech a dvě hlavní ceny na mezinárodním filmovém festivalu v Oberhausenu v roce 1969. Období normalizace představovalo pro Karla Vachka zákaz filmové tvorby. Byl propuštěn z Krátkého filmu a živil se dělnickými profesemi. V roce 1979 odešel do exilu do Francie a posléze do USA. Z důvodu nemoci své manželky se v roce 1984 vrátili zpět do tehdejšího Československa. K filmu se znovu dostal až po sametové revoluci. Od roku 1990 začal natáčet své dlouhometrážní esejistické opusy počínaje tetralogií Malý Kapitalista a konče posledním filmem Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie (2019). Zásadní a celoživotní význam Vachkovy tvorby představuje tvůrčí tandem s kameramanem Karlem Slachem. Od roku 1994 působil na katedře dokumentaristiky na pražské FAMU a významně ovlivnil celou řadu současných úspěšných filmových tvůrců. Autorsky vydal publikaci Teorie hmoty (Praha: Herrmann & synové 2004).
Vizuální i básnická tvorba Karla Vachka záměrně proplétá sítě a kontexty myšlenek, které se diváka či čtenáře snaží vymanit z konvenčních myšlenkových schémat. Umělecká díla mají podněcovat, překračovat dobové myšlení k vlastnímu hledání kontaktu s podstatou bytí. Hlavní linku výstavy tvoří filmové obrazy, fotografie, ale i malby, koláže a akvarely Karla Vachka. Obrazové toky úvah, prožitků, setkání a cest Vachek řetězí do nových významových rovin. Rozvíjí je od drobných konkrétních motivů každodenního života po abstraktní obrazce, kladoucí otázky o naší reálné existenci. Podstatou tvorby je skutečnost a pevnost zázemí. Pro Vachka samého je to vlastní rodina s nastavenými prioritami lidských hodnot a respektu individualit. Tyto hodnoty a kvality se podobně jako u Karla Vachka odrážejí taktéž ve výrazných, názorově solitérních vizuálních projevech jednotlivých členů jeho rodiny. Přestože každý tvoří sám za sebe, společně pak mozaika jejich přístupů vytváří zcela unikátní vizuální uměleckou platformu jako celek. Na výstavě, která je poctou mimořádné osobnosti Karlu Vachkovi proto představíme taktéž díla jeho ženy Dagmar Urbánkové-Vachkové, sourozenců Ludmily Vachkové-Drhové a Petra Vachka a syna Karla Vachka mladšího. Ačkoli sám Karel Vachek jednoznačně vybočuje, nelze jeho vizuální projev představit bez kontextu právě onoho zázemí, díky němuž se mohl sám dále pouštět do dalších dimenzí uměleckého univerza. Karel Vachek se otevřeně a s důrazem vztahuje mimo jiné k Davidu Wark Griffithovi a jeho filmům Zrození národa (1915) a Intoleranci (1916) jako dokonalým vzorům velkoformátového historického vizuálního dramatu. Vachkovy nesouměřitelné obrazy mikro dějů, situací, vztahů, emocí, spolu s jeho vlastním filozofickým podtextem, názorem či komentářem, jsou při jejich čtení splétány do organické linky současného vizuálního dokumentu o člověku. Karel Vachek v nich oslavuje velkorysost, laskavost, smysl pro humor, schopnost sebeironie a zároveň zcela nekompromisně pohrdá podlostí, scestností a selháváním základních lidských principů. Sledujeme obrazy plné překvapivých závěrů a zvratů. Čím více se do obrazů sami noříme, tím hlouběji se dostavuje onen vnitřní smích, který potlačuje vlastní ego, „zbavující člověka schopnosti se slyšet“.Pavlína Vogelová
Pavlína Vogelová
Kurátorkou fotografie a filmu Národního muzea, Oddělení novodobých českých dějin Historického muzea. V minulosti působila v Moravské galerii v Brně. Specializuje se na sociální dokument ve fotografii a filmu ve vztahu k historii, umění, vědě a vzdělávání. Autorsky realizovala řadu výstavních projektů zaměřených na fotografii a film. Z výčtu např. Antonín Kratochvíl (GHMP 2020), Antonín Kratochvíl. Persona (Brusel, Prague House 2019), Karel Kuklík. Fotografický dialog s krajinou (GHMP 2017), Milena Dopitová. Mé tělo je chrám (Taipei, VT-Artsalon 2016), Viktor Kolář (GHMP 2013) nebo Jan Calábek. Věda, film a umění k potěše včel, básníků a botaniků (Moravská galerie 2013). O fotografii a filmu publikuje v odborných publikacích a časopisech viz Antonín Kratochvíl. Fotoeseje (2020), Prostor, film a muzeum aneb Formy, funkce a podoby filmového obrazu v čase od Muzea Království českého po Národní muzeum (2019), Karel Kuklík. Fotografický dialog s krajinou (2017), Jan Calábek (2013). Je členkou redakční rady časopisu Fotograf.
Spolupráce: Karel Vachek ml., Radim Procházka
Více informáci: www.mesiacfotografie.sk
