Výstava je poctou tvorbe výnimočnej osobnosti Karla Vachka. Hlavnú linku tvoria filmové obrazy, fotografie, ale i maľby, koláže a akvarely. Obrazové toky úvah, prežitkov, stretnutí a ciest Vachek reťazí do nových významových rovín.
Výstava je súčasťou Mesiaca fotografie 2021.
Kurátorka: Pavlína Vogelová
Karel Vachek (4. 8. 1940-21. 12. 2020) bol originálny, tvrdohlavý aj kontroverzný režisér-dokumentarista, pedagóg, filozof, mysliteľ, básnik a výtvarník. V rokoch 1958 až 1963 študoval réžiu hraného filmu na pražskej FAMU pod vedením Elmara Klosa. Absolvoval filmom Moravská Hellas (1963), ktorý bol čoskoro po svojom uvedení vtedajším prezidentom Antonínom Novotným zakázaný. Do distribúcie bol uvoľnený až v roku 1968.V roku 1968 Vachek natočil svoj úplne zásadný film o prezidentských voľbách Spřízněni volbou (1968). Snímka získala hlavnú cenu na Medzinárodnom filmovom festivale dokumentárnych filmov v Karlových Varoch a dve hlavné ceny na medzinárodnom filmovom festivale v Oberhausene v roku 1969. Obdobie normalizácie predstavovalo pre Karla Vachka zákaz filmovej tvorby. Bol prepustený z Krátkeho filmu a živil sa robotníckymi profesiami. V roku 1979 odišiel do exilu do Francúzska a neskôr do USA. Z dôvodu choroby svojej manželky sa v roku 1984 vrátili späť do vtedajšieho Československa. K filmu sa znova dostal až po zamatovej revolúcii. Od roku 1990 začal natáčať svoje dlhometrážne esejistické opusy počnúc tetralógiou Malý Kapitalista a končiac posledným filmom Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie (2019). Zásadný a celoživotný význam Vachkovej tvorby predstavuje tvorivý tandem s kameramanom Karlom Slachom. Od roku 1994 pôsobil na katedre dokumentaristiky na pražskej FAMU a významne ovplyvnil celý rad súčasných úspešných filmových tvorcov. Autorsky vydal publikáciu Teorie hmoty (Praha: Herrmann & synovia 2004).Vizuální i básnická tvorba Karla Vachka záměrně proplétá sítě a kontexty myšlenek, které se diváka či čtenáře snaží vymanit z konvenčních myšlenkových schémat. Umělecká díla mají podněcovat, překračovat dobové myšlení k vlastnímu hledání kontaktu s podstatou bytí. Hlavní linku výstavy tvoří filmové obrazy, fotografie, ale i malby, koláže a akvarely Karla Vachka. Obrazové toky úvah, prožitků, setkání a cest Vachek řetězí do nových významových rovin. Rozvíjí je od drobných konkrétních motivů každodenního života po abstraktní obrazce, kladoucí otázky o naší reálné existenci. Podstatou tvorby je skutečnost a pevnost zázemí. Pro Vachka samého je to vlastní rodina s nastavenými prioritami lidských hodnot a respektu individualit. Tyto hodnoty a kvality se podobně jako u Karla Vachka odrážejí taktéž ve výrazných, názorově solitérních vizuálních projevech jednotlivých členů jeho rodiny. Přestože každý tvoří sám za sebe, společně pak mozaika jejich přístupů vytváří zcela unikátní vizuální uměleckou platformu jako celek. Na výstavě, která je poctou mimořádné osobnosti Karlu Vachkovi proto představíme taktéž díla jeho ženy Dagmar Urbánkové-Vachkové, sourozenců Ludmily Vachkové-Drhové a Petra Vachka a syna Karla Vachka mladšího. Ačkoli sám Karel Vachek jednoznačně vybočuje, nelze jeho vizuální projev představit bez kontextu právě onoho zázemí, díky němuž se mohl sám dále pouštět do dalších dimenzí uměleckého univerza. Karel Vachek se otevřeně a s důrazem vztahuje mimo jiné k Davidu Wark Griffithovi a jeho filmům Zrození národa (1915) a Intoleranci (1916) jako dokonalým vzorům velkoformátového historického vizuálního dramatu. Vachkovy nesouměřitelné obrazy mikro dějů, situací, vztahů, emocí, spolu s jeho vlastním filozofickým podtextem, názorem či komentářem, jsou při jejich čtení splétány do organické linky současného vizuálního dokumentu o člověku. Karel Vachek v nich oslavuje velkorysost, laskavost, smysl pro humor, schopnost sebeironie a zároveň zcela nekompromisně pohrdá podlostí, scestností a selháváním základních lidských principů. Sledujeme obrazy plné překvapivých závěrů a zvratů. Čím více se do obrazů sami noříme, tím hlouběji se dostavuje onen vnitřní smích, který potlačuje vlastní ego, „zbavující člověka schopnosti se slyšet“.Pavlína Vogelová
Pavlína Vogelová
Kurátorkou fotografie a filmu Národného múzea, Oddelenie novodobých českých dejín Historického múzea. V minulosti pôsobila v Moravskej galérii v Brne. Špecializuje sa na sociálny dokument vo fotografii a filme vo vzťahu k histórii, umeniu, vede a vzdelávaniu. Autorsky realizovala rad výstavných projektov zameraných na fotografiu a film. Z výpočtu napr. Antonín Kratochvíl (GHMP 2020), Antonín Kratochvíl. Persona (Brusel, Prague House 2019), Karel Kuklík. Fotografický dialog s krajinou (GHMP 2017), Milena Dopitová. Mé tělo je chrám (Taipei, VT-Artsalon 2016), Viktor Kolář (GHMP 2013) alebo Jan Calábek. Věda, film a umění k potěše včel, básníků a botaniků (Moravská galerie 2013). O fotografii a filme publikuje v odborných publikáciách a časopisoch viď Antonín Kratochvíl. Fotoeseje (2020), Prostor, film a muzeum aneb Formy, funkce a podoby filmového obrazu v čase od Muzea Království českého po Národní muzeum (2019), Karel Kuklík. Fotografický dialog s krajinou (2017), Jan Calábek (2013). Je členkou redakčnej rady časopisu Fotograf.
Spolupráca: Karel Vachek ml., Radim Procházka
Viac informácií: www.mesiacfotografie.sk
